Projekt
Projekt
XY
Tehdy ještě Martina
Vránová, poznala Pavla Domašovského, při studiu Obchodní Akademie, ale poněvadž
nemohla ze školy dojíždět domů a musela si platit internát, přivydělávala si,
jako servírka v jednom bistru, nedaleko policejní akademie, kam se Pavel chodil
pravidelně stravovat.
Ona byla, tmavovlasá
hnědooká plnoštíhlá s masivními rty. Na sobě měla, černobílý stejnokroj
servírky a na nohou, černé lodičky.
Bistro u Turka stálo,
nedaleko policejní akademie, tudíž tam chodilo hodně budoucích policistů.
Martina měla jednu neřest, sice slabost pro uniformy, proto se snažila ulovit
každého nováčka, který vstoupil do dveří tohohle bistra, ovšem bez zjevné šance
na úspěch.
Martina si tolik přála
najít chlapa, že po několika neúspěšných pokusech, začínala, pomalu ztrácet
naději, na partnerský život. Když vtom, to přišlo.
Do bistra, totiž
vstoupil muž, atletické postavy z jeho ostře řezané tváře na ní koukaly,
pronikavě zelené oči a jeho už, tak dost mužnou postavu ještě umocňovala jeho
policejní uniforma.
Muž vešel dovnitř jako
by nic, sedl si ke stolu a čekal.
Muž se nestačil, ani
rozhlédnout a už u něj byla obsluha " Co si dáte?" " Kávu a
koblihu s čokoládovou náplní. Dík"
Martina okamžitě běžela
splnit zákazníkovu objednávku, když byla otočená zády, tak si řekla, že toho
chlapa si utéct nenechá, ale musí změnit taktiku.
Přinesla koblihu s
čokoládovou náplní a kávu. Muž to popadl a začal se nezřízeně ládovat. Martina
Vránová stála u jeho stolu a usmívala se.
"Jéé omlouvám se,
normálně to nedělám, ale celý den jsem nejedl a mám hlad, jako vlk."
"To vůbec
nevadí", řekla Martina " hlavně, že vám chutná." Usmála se a
odešla. Zbytek dne, proběhl normálně.
Když se Martina vrátila
domů, začala přemýšlet, jak by mohla ulovit toho hezouna v uniformě, co byl
dnes v bistru.
Po další hodině
usilovného přemýšlení si sedla k počítači. Vytvořila celkem kvalitní
napodobeninu vizitky, tedy alespoň podle ní.
Avšak, cvičené oko
rozdíl pozná hned, což Martina pochopitelně, netušila. Ještě tam přidala své
telefonní číslo a nadpis " Rozvoz až do domu."
Když práci dokončila,
bylo už notně po půlnoci, a tak šla celá šťastná, a nedočkavá z toho, co se
zítra stane spát.
Druhý den, popadla
vizitku a vyrazila do práce.
Nic se jí nedařilo, jak
byla nervózní, vše jí padalo, z rukou dokonce se stalo, že několik hostů,
polila kávou a samozřejmě se jim omluvila.
Kolem desáté dopoledne
se ve vchodu do bistra ukázal objekt jejího zájmu. Když ho spatřila, tak
okamžitě popadla šálek kávy a dvě koblihy s čokoládovou náplní. Po cestě k jeho
stolu nasadila nejsladší úsměv, co dokázala a ujišťovala se, že má vizitku
bezpečně zastrčenou v kapse.
Když jí policista
spatřil, jak kráčí k jeho stolu s jeho oblíbenou snídaní, tak se na ni také
příjemně usmál. V okamžiku co položila talířek s koblihami a kávou na stůl,
Pavel povídá: " Jste velmi, všímavá." "Mám v popisu práce všímat
si chutí a zvyků svých hostů."Odvětila Martina a šla si opět po své práci.
Nespouštěla však oči z objektu svého zájmu. Když Pavel dojedl a dopil, chtěl
zaplatit, ale než stačil, zamávat na Martinu stála už před ním a usmívala se.
Kolik…Čtyřicet korun předešla ho. Pavel zaplatil a chtěl odejít po… po …
Počkejte prosím chvílí, zakoktala a někam odběhla. Za chvíli se vrátila s
vizitkou v ruce, evidentně ještě víc mimo než předtím, podávala mu jí do ruky,
ale nic neřekla. On si od ní vizitku vzal, podíval se na ní." Co to je?
Zeptal se Pavel" Martina mu odpověděla. Zavádíme novou službu pro
zákazníky, donáška do domu. Když budete mít kdykoli na cokoli z naší nabídky
chuť, stačí zavolat na uvedené číslo a mi vám vaši objednávku do patnácti minut
přivezeme až domů.
O několik týdnů později
při jedné ze spousty návštěv, co Martina u Pavla uskutečnila, konečně veškerou
odvahu, co v sobě našla a řekla mu, že ho miluje a ráda by si ho vzala za muže.
Pavel, který právě otvíral láhev červeného vína jí samým překvapením upustil a
s rámusem se rozbila o zem" Co se děje? Zeptala se" Nic, jen jsi mne
trochu zaskočila, nemělo by to být naopak a o ruku požádat já tebe. Teď se zase
Martina zatvářila, jako by do ní uhodilo" To jsem netušila, že jsi tak
staromódní, řekla mu jemně a potutelně se usmála, protože jeho očekávaná reakce
na sebe nenechala dlouho čekat" Já a staromódní?" Pomalu se k ní
přibližoval a díval se jí přitom upřeně do očí. Ona měla z jeho pohledu husí
kůži, jen díky tomuto faktu a ženskému instinktu tušila, co bude. Nepletla se.
Pavel jí pevně objal kolem pasu, prudce si jí přitiskl k sobě, prudce, dlouze a
vášnivě jí políbil na její teplé, vlhké rty. "Mam to brát jako ano?",
zeptala se mezi přívaly jeho vášnivých polibků."To si piš zlato."
Podíval se ji do jejich hlubokých hnědých očí "Ještě ti připadám
staromódní?" "Přestaň už kecat a líbej mně!" Za pár týdnů na to,
byla svatba.
Půl roku po svatbě
oznámila Martina Pavlovi, že je těhotná a za devět měsíců se jim narodila
krásná, zdravá dcera, které dali jméno Kamila. Vše se v turistické chvíli zdálo
až pohádkové,ale jak všichni dobře víme, každá pohádka jednou končí a člověk se
probudí do tvrdé reality, ani neví jak...
Rok 1992
Rodina Domašovských se
do Brna přestěhovala z Prahy roku 1992 na doporučení dětského lékaře, který
jejich tehdy desetiletou dceru léčil už od malička. Ovšem malá Kamilka trpěla
strašnými, dechovými potížemi. Máma byla s Kamilou u doktora skoro každý měsíc.
Doktor už vyzkoušel všechno možné, ale nic nepomáhalo. Proto se rozhodl, že
rodině doporučí, aby se přestěhovala do čistějšího prostředí.
Při další návštěvě jim
pan doktor tento návrh přednesl. Paní Domašovská trochu překvapená tímto
řešením, ale co by matka pro dceru neudělala.
Martina Domašovská se
svou dcerou se tedy následující měsíc odstěhovala do Brna a opravdu, Kamile se
během prvního půl roku natolik ulevilo, že by nikdo, kdo jí neznal a nevěděl
jak na tom, ještě před šesti měsíci byla, neřekl, že je to ona. Tváře měla
červenější, chůzi rychlejší. Když se tedy rodina pořádně zabydlela na novém
místě, zašel si Pavel na nově zřízenou pobočku pražského p očka v Brně, kam mu
jeho předchozí zaměstnavatel, poslal jeho složku, takže se nemusel o nic
starat, tudíž když tam Pavel vešel do kanceláře velitele místního oddělení už o
něm věděl vše, co potřeboval. Takže se vyřídili jen nějaké věci ohledně
utajení, při různých akcích a další už méně podstatné věci. Mimo jiné byl
Pavel, také požádán, aby byl neustále na telefonu i v noci.
Než Pavel odešel, byl
upozorněn, aby nikomu v rodině nic neříkal, protože v důsledku mnoha informací
by se jeho rodina mohla dostat až do smrtelného nebezpečí. Nato se Pavel s
náčelníkem rozloučil a odešel z kanceláře.
Nějakou dobu potom, co Pavla
přijali, na protiteroristické oddělení se nic zvláštního nedělo, až mu jednou v
noci zazvonil jeho služební mobil. Když se Martina zeptala. "Děje se něco?
Nic, jen něco vyřídím. Spi dál. Odpověděl jí Pavel, sklonil se nad ní, vášnivě
jí políbil na rty, tak jako ještě nikdy předtím, potom se jí hluboce zadíval do
očí. Nemusel nic říkat, ale ona už věděla, že se něco děje. Pavel vzal z
nočního stolku, již dlouho zvonící telefon, šel do kuchyně, zavřel dveře a
konečně stiskl tlačítko pro příjem hovoru. Když se nadechl, aby se představil,
hlas na druhé straně mu řekl lámanou češtinou" Drž hubu a poslouchej. Jsem
Dimitrij Starkov, byl jsi mi doporučen jako nejlepší kandidát pro tuto akci.
Nikomu nic neříkej, polož telefon a zmiz. Budu čekat na letišti. Jo a s tvým
velitelem je to domluveno.
Přesto, že měl Pavel
zákaz kontaktu, vyklouzl, z domu na zahradu utrhl, nejkrásnější růži, kterou
tam našel, vrátil se do domu, vzal tužku a papír napsal, jen, odpusť, to vše
položil vedle Martiny, která tvrdě spala a odešel, jen s taškou, kterou měl
vždy pro tyto případy vždy zabalenou do tmy.
Když se Martina ráno
probudila, uviděla vedle sebe růži a pod ní papírek. Náhle se jí ve vzpomínkách
vrátila předešlá noc. Roztřesenou rukou sáhla po papírku, na němž, bylo, pouhé
odpusť. V tu chvíli se prudce rozplakala, zmačkala papírek do kuličky a mrštila
jim o protější zeď, to samé chtěla udělat s květinou, neudělala, otřela si
slzy, našla, vázu, přičichla si ke květině a dala jí do vázy.
Současnost
Kamila Domašovská je
mladá, atraktivní brunetka s pronikavě zelenýma očima a dlouhýma nohama. Prostě
typ dívky, který když projde po cestě, tak se za ní chlapi točí a samým údivem
hvízdají, když uvidí její opálené pružné tělo. Kamila, protože si byla náležitě
vědoma svých předností, tak jich dokázala i náležitě využít ve svůj prospěch.
Kamile totiž stačilo, aby mrkla okem, nebo zakroutit sexy zadkem a chlapi se
mohli přetrhnout, aby se přesvědčili o tom, co se říká o jejím umění v posteli.
Většina chlapů musela tyto zvěsti potvrdit. Kamila Domašovská totiž dávala,
přednost sexu na jednu noc, před trvalejšími vztahy. Dnes to, ale bylo o dost
jiné, než kdykoliv předtím. Kamila dnes v noci neměla na normální chůzi, ani
pomyšlení, právě naopak. Před pár minutami se pohádala s matkou jako už
tolikrát předtím, tentokrát to ovšem Kamila nevydržela a se slzami v očích
utekla a matku nechala stát uprostřed velké kuchyně.
Kamila utíkala po cestě
ani nevěděla jak dlouho, a kam běžela. Běžela a uvažovala o tom, co se mohlo s
matkou stát. Vzpomínala, si jen, že když byla malá a matka jí opět vedla do
školy, Kamilka se zeptala na otce, matka zastavila, na ulici, přiklekla k
ní." Sama nevím, kde je, včera mu zazvonil telefon, políbil mne, odešel do
kuchyně, než se vrátil, já usnula…. Sakra vždyť ani nevím, jestli se do té
postele vrátil, nebo ne. Následovala chvíle mlčení a dlouhého zírání jedné na
druhou, až konečně matka opět promluvila" Něco mi slib. Slib mi, že od
dnešního dne se mě na otce už nikdy nezeptáš, další chvíle ticha. Kamila stála
na ulici, zírala matce do očí, minutu, dvě tři, žádná odpověď, ale nepřišla. Už
tehdy jako by tušila, že toto je slib, který matce dát nemůže, protože věděla,
že ho nebude schopna dodržet. Když matka viděla, že se odpovědi od dcery
nedočká, postavila, se, vzala jí za ruku a řekla, pojď, už i tak jdeme pozdě.
Od té doby se Kamila na
otce zeptala mockrát, ale vždy to dopadlo stejně, velkými hádkami, křikem,
výčitkami a v krajním případě, tak jako dnes, slzami a útěkem do nočních ulic a
uliček Brna. Jediné, co si Kamila vybavovala v souvislosti s otcem, byla jeho
černá uniforma s nápisem policie….Ne, že by Kamila uměla v té době číst ale
pokaždé, když se otec vrátil domů z práce, vzal jí do náruče a ona mu malinkým,
zvědavým prstíčkem začala škrábat po písmenku o z onoho nápisu, tak jí ho pěkně
zřetelně přečetl a ona se začala pěkně nahlas a zřetelně smát, ani sama neví,
proč se jí zrovna teď a tady tahle vzpomínka vybavila.
Kamila uběhla dalších
několik metrů ne li kilometrů. Zrovna když uvažovala, jak sdělí matce, že se
přihlásila na policejní akademii, tak k ní někdo zezadu přistoupil, zacpal ji
ústa dlaní a zatáhl ji do temné postranní uličky. Kamila sebou házela, cukala,
vše bylo marné, útočníkovo sevření bylo sice drsné, ale nikoli drtící.
"Přestaň sebou mrskat jako ryba na suchu nebo se na tebe vykašlu, zmizím a
nechám tě tvému osudu. Odtáhl jí ještě kus, od hlavní cesty. "Budeš
křičet? Když Kamila zavrtěla hlavou, tak ji opřel o cosi ani tvrdého ani
měkkého, něco jako krabice, byla, ale tma, tak nebylo nic vidět. Posadil jí a
sám si sedl vedle ní.
"Tak hele nemám
čas ani chuť tu s váma tlachat o blbostech, takže, jestli na mne máte nějaký
váš, přihlouplej dotaz, což už teď vidím, že asi máte, tak to vysypte, já vám
taky řeknu, proč jsem tu a zmizím. Jak potom naložíte s tím, co vám tady povím
je na vás. Kamila velmi nemile překvapena jeho sebevědomím chováním se užuž
chtěla zeptat na sérii těch klasických otázek, kdo je, odkud je a proč je tady,
sotva se stačila nadechnout, předešel jí jako by, četl, její my3lenky.
"jmenuju se Roman
Smrkovskej zvanej Smrk.
Mezi tím, co Dubovskej,
jak si ho ona sama pro sebe překřtila, díky jeho češtině, mlel, co chtěl, ona
měla totiž ráda čistou spisovnou češtinu, jakmile někdo mluvil jako on,
okamžitě přesouvala jinam a ztrácel u ní její soukromé bonusové body…
"Hej nechrápej,
ozvalo se na jednou současně s obrovským zatřesením, až jí hlava létala ze
strany na stranu. Jak říkám, sem Smrk, odkud sem vo to se nestarej, pokud vše
pude podle tvejch plánú, tak se vše dovíš. " Co vy víte, o mých plánech
zeptala se Kamila, trochu naštvaná jeho jednáním, protože na něj nebyla zvyklá
zvlášť od mužů ne. "Vo tvejch plánech toho vím na můj vkus až moc a nejen
vo nich. Jeho drzost k ní neznala mezí a jí to pomalu vytáčelo do nepříčetnosti,
chtěla se na něco zeptat, ale jeho natažená dlaň jí zarazila a ona začala
přemýšlet proč tu vlastně je, proč neuteče, když může. Odpověď jí měly dát
následující minuty.
"Dost bylo tvejch
hloupejch votázek vodteď drž hubu, poslouchej a kecej jen při mejch votázkácch
jasný kotě. Kamila překvapeně přikývla. " Co víš vo svým fotrovi? Kamila
se zatvářila jako by kousla do něčeho nechutného a chtělo se jí zvracet. "
Matka mi toho o otci moc neříká bohužel, kdykoli se na něj zeptám, tak to vždy
skončí hádkou, jako dnes. Vše, co mi po něm zbylo, jen jedna nicotná vzpomínka
z dětství, proč se ptáte? Řek sem žádný votázky nebo votaď vypadnu a nic se vo
něm nedovíš. Kamile se jeho jednání moc nelíbilo, ale zmlkla, protože touha po
informacích o otci byla větší, než předsudky vůči tomuhle člověku.
"No já ti toho
toho vlastně moc neřeknu, ale moh bych tě naštelovat někam, kde se toho dovíš
hafo, teda, pokud máš zájem. Kamila již poučena, jen přikývla. " tak teda
když pudeš na protiteroristický do archívu a vyčmucháš tam penál s nápisem
projekt x, tak se všecko dovíš, archivujou si totiž všecko, povedený akce,
dokončený, rozjetý i ty podělaný, prostě všecky. " Jak to všechno víte,
chtěla se zeptat Kamila, ale jak rychle se dubovský objevil, stejně rychle,
také zmizel.
Zmatená a překvapená
Kamila tam ještě chvíli seděla a přebírala si v hlavě události posledních
několika minut, hodin či let a vůbec toho všeho. Zvláštní bylo, že od svých od
svých osmi let chtěla vědět, co se s jejím otcem stalo, ale teď, když to bylo
relativně blízko, začala Kamila o svém přání z dětství pochybovat, její duše,
jako by se rozpůlila na dvě části, jedna chtěla v hledání otce pokračovat,
druhá přestat, povzdechla, si zvedla se a běžela zpátky domů.
Když Kamila přiběhla
před dům, bylo už pozdě, Za okny byla už tma. Toto však pro Kamilu nebyla žádná
novinka, zvlášť v poslední době, proto vešla do domu, tak aby nevzbudila matku,
našla svíčku, zapálila, Jí, postavila na stůl a v ten okamžik si všimla obálky
se svým jménem, která na něm ležela. Vzala jí, roztrhla a četla.
Milá slečno Domášovská.
S radostí Vám
oznamujeme, že jste byla s okamžitou platností přijata na naši policejní
akademii. Nástup možný ihned.
S hlubokou úctou kpt
Roman Smrkovský.
P. S. Až obdržíte toto
mé vyrozumění dostavte se prosím do kanceláře abychom vyřídili ještě nějaké
formality.
Když si Kamila přečetla
jméno odesilatele, nemohla uvěřit vlastním očím, protože ten chlap, se kterým
mluvila, před pár hodinami, vypadal, jako by neuměl do pěti napočítat a o jeho
vyjadřování ani nemluvě. Kdežto tato osoba se vyjadřovala tak jak se na osobu v
jeho postavení sluší a patří, což také o trochu zvětšilo, jeho šance v jejím
soukromém bodování.
Druhý den se Kamila
dostavila do kanceláře kapitána Smrkovského. Kapitán Smrkovský byl vysoký,
třicetišestiletý muž, sportovní postavy, zkrátka pravý opak Dubovskýho, což
byla pro ni svým způsobem dobrá zpráva, tedy alespoň si to myslela.
"Dobrý den,
oslovil ji hlubším, malinko zastřeným hlasem. Jeho stisk byl pevný a sebejistý.
"Posaďte se a něco
mi o sobě povězte, řekl a sám se posadil za svůj masivní, mahagonový stůl,
který se sem do této místnosti svými rozměry moc nehodil a opřel se lokty o
jeho leštěnou desku a klouby prstů si podepřel bradu.
"Proč se ptáte
vždyť vše co o mě potřebujete vědět, máte v dotazníku, který jsem vám poslala,
vyplněný před vstupem do akademie"To ano, ale víte, jak jsou dotazníky
sirové, nic podstatného vám o uchazeči neřeknou. Ano? Co byste chtěl
slyšet"
"Proč jste si
zrovna vy s vašimi výsledky vybrala náš pilotní program, policistou snadno a
rychle? Podle vašich výcvikových i studentských výsledků, byste s přehledem
zvládla i klasický formát, tak proč tento.... Zaváhala. "Kvůli matce. Tato
věta jakoby mu stačila, řekl jen. "chápu a upřímně se usmál, jakoby chtěl
dát najevo, že ví víc, než ona sama tuší.ale nevšimla si toho. Nebo se
pletl....
"Než vás pro
dnešek pustím domů, tak vám vezmeme míry na uniformu, tímto jste oficiálně
přijata k našemu sboru, slečno Domašovská. Gratuluji. Pronesl až s přehnaným
důrazem na poslední slovo, jakoby ona byla jeho nadřízená a ne on. Div, že u
toho nesalutoval a nedal paty k sobě jako nováček po splnění nějakého rozkazu,
který mu dala. Nabízenou ruku nepřijala, místo toho se zeptala.
"Neviděli jsme se
někde?
"A kdyby ano.
Takovou reakci
nečekala, myslela, že bude zapírat, vyvedlo jí to z asi ne, promiňte.
"Kdy mám
nastoupit?
vzhledem k Vaší situaci
doma...
"Počkat...
A do prdele... To byla
chyba. Pomyslel si Roman Smrkovský, ale navenek nehnul brvou.
"Co víte o mé situaci...
"Vzhledem k Vaší
situaci, pokračoval Smrkovský, jako by jí neslyšel, nechám to na vás, ale čím
dřív tím lépe.
"Neo....
"A co se týče vaší
otázky. Máte tam odposlech.“
"Co proč? A to mi
říkáte jen tak? Jak dlouho už to trvá?“
"Od doby, co jsem
obdržel váš dopis se žádostí o přijetí mezi nás, asi půl roku.
východu. Nerad kupuji
zajíce v pytli. Ještě nějaká jiná otázka?“
„Raděj ne.“
Řekla Kamila a otočila
se k odchodu.
„Vážně se už nechcete
na nic zeptat? Byla jste celou dobu nervózní, jako byste měla něco na srdci a
bála se zeptat.
Ne jen jste někomu
podobný.“
Kamila už byla u dveří,
když se za ní ozvalo.
"Já ho znám.“
"Koho?“
"Dubovského, měl
to byt test, jak se budete chovat ve stresových situacích. Mimo jiné, také
toho, jak se budete chovat k nižší vrstvě.
Začervenala se, ale
tentokrát ne rozpaky, nýbrž studem. Studem nad tím, jak mohla být, tak naivní a
myslet si, že na to nepřijde. To nejhorší z jejího pohledu mělo přijít
vzápětí...
"nechcete mi něco
říct? Pokud ne řeknu vám to hned, nebalte mě ani nikoho jiného v tomto útvaru,
nerad bych tu řešit nějaké milostné avantýry, nebo nedej bože nějaké neshody. V
soukromí si dělejte, co chcete, ale tady ne.
Kamila se nadechla,
jako by chtěla něco říct...
"Mlčte řekl, aby
svým slovům dodal ještě větší důraz,natáhl proti ni,otevřnou dlaň, tak prudce,
že bezděky poskočila dozadu.
"Čekám vás tady ve
čtyři hodiny ráno.
;Proč, tak brzy? Zeptal
se Kamila. Roman se na ní podíval, jako by ani nechtěl. Věřit svým uším.
;Vy nechcete najít
vašeho otce?
„Jistě, ale...
;Tak ve čtyři tady, Ani
o minutu později.V sedm vás, ale čekám na place v plné kondici, jestli uvidím,
že to pátrání bude mít vliv na vaše fungován6í v týmu, tak vám vaše pátrání ve
vašem zájmu zatrhnout..
Kamila se nadechla.
;Mlčte a běžte už.
S těmito slovy na rtech
se Roman zvedl od svého pracovního stolu a s poněkud teatrálním gestem. (Oběma
pažemi nataženými ke dveřím, mírně pokrčen v kolenou, takže vypadal, jako
špatně vedená loutka. „Račte madam, řekl poněkud ùslužnỳm tónem, což bylo
vzhledem k tomu, jak se k ní ještě před chvílí choval trochu udivující. Kamila
vyvedená z míry tím vším, co dnes viděla, slyšela už raději nic neříkala,
zvedla se, rozloučila se a odešla z místnosti. Když přišla domů čekalo.jí
nepříjemné setkání s maminkou. Maminka jí totiž přivítala už mezi dveřmi s
dopisem v ruce, který tam nechala už před odchodem neuváženě ležet na stole.
Maminka se jí to trochu ostřejším tónem zeptala, jestli to myslí vážně
" vždyť víš jaký
já mám na tohle názor.
"Ano vím, právě
protože jsem věděla jak budeš reagovat, jsem ti o tom neřekla, několikrát jsem
se na tátu ptala a nikdy si o něm nechtěla moc mluvit, proto jsem se rozhodla,
že si o něm něco zjistím. Přihlásila jsem se do policejní akademie na
rychlokurz policistou snadno a rychle. Po absolvování tohoto kurzu mi přišel
tento dopis, který držíš v ruce, tímto ti chci oznámit, že zítra nastupuji.
Maminka zaražená tím co slyšela se beze slova otočila a zmizela do své ložnice,
když se druhý den ráno Kamila vzbudila, šla do kuchyně, kde na stole našla jen
krátký vzkaz: Než se vrátím tak tě tu už nechci vidět!
Když si Kamila vzkaz
přečetla n6ehla brvou, zabalila si nejnutnější věci a odešla z domu.
Chvíli se bezcílně toulala
městem, pak ale neomylně zamířila k akademii. Tam jí ovšem čekalo nepříjemné
zjištění. Na vchodových dveřích bylo umístěno upozornění, škola se našim
absolventům otevírá, každý den v sedm hodin. Kamila ještě chvíli, přešlapovala
na místě, pak se rozběhla k výcvikovému hřišti, odložila si tašku na lavičku
pod stříškou. Když uběhla pár koleček, uslyšela v dálce cvaknutí klíče
v zámku, sebrala tašku, hodila si ji přes rameno, seběhla dolů, procpala
se škvírou mezi dveřmi a člověkem, který odemykal, tak malou, že by tam sotva
prolezla žížala, ani nepozdravila, rozběhla se chodbou ke dveřím kanceláře
kapitána Smrkovského a zaklepala.
„Vstupte“
Kamila otevřela dveře a
do kapitána Smrkovského, jako když střelí, už byl na nohou a začal se omlouvat.
„Ano, vím, nic neříkejte,
vše beru na sebe a omlouvám se. Ani si nesedejte a pojďte hned za mnou“
Kamila ani nehlesla, uskočila,
stranou jinak by jí porazil, jak rychle, vyrazil ze dveří.
Kamila vyrazila za ním
po dlouhé spoře osvětlené chodbě, ačkoli pravidelně běhá, překvapilo jí, že mu
sotva stačí. Doběhli na konec chodby, vyběhli schody a ocitli se v prostorné
podkrovní místnosti, plné velkých, železných polic, obsazených až po strop,
popsanými krabicemi.
„vítejte v našem
provizorním archívu. Ten původní je v rekonstrukci a momentálně nemáme prostředky
na její dokončení. Jsou tu založené případy od roku sedmdesát pět až po
současnost, tak hodně štěstí.“
„Jo a nezapomeňte, jak
jsme se dohodli, ráno tady a v sedm na výcviku. Abych nezapomněl, tady
máte klíče od vchodu, abyste nemusela čekat na vrátného.“
„To je hezké, díky.“ Řekla Kamila a vzala si klíče. „Chtěla jsem
se vás spíš zeptat, jestli nevíte o nějakém ubytování? Byla jsem vyhozena z domu.“
„To je mi moc líto.
Máme tu ubytovnu, ale pokoje jsou malé, zařízené jen tím nejnutnějším.“
„Nevadí, hlavně když
nebudu muset spát venku.“
„Tak půjdeme?“
„Ano.“
Kamila a Roman vyšli
z archívu, došli na ubytovnu. Kamila se zapsala, dostala klíče od pokoje
číslo osm. Roman jí ještě doprovodil do pokoje, popřál jí hezký zbytek dne a
odešel. Kamila si vybalila věci, to jí však zabralo mnohem méně času, než
čekala. Pokoj byl bez televize, což na dnešní poměry nebylo vůbec zvykem, ale
jí to vůbec nevadilo, spíš naopak. Lehla si na postel, dala ruce za hlavu,
koukala do stropu a přemýšlela, co bude dál....
Když Kamila po několika měsících strávených v archivu na shromáždila dost informací k tomu aby mohla vypátrat dlouho Postrádaného otce požádala náčelníka o povolení akce v utajení mimo republiku povolení dostala i s několika nezbytnými upozorněními a pasem na jméno Yekaterina kamencovová
zdravím norrnálně sem nedávám rozepsané věci ale chtěl jsem se pochlubit
OdpovědětVymazat