Příběh Jana Kováře
Jan Kovář je hubený muž atletické postavy a v neposlední
řadě kavalír, což už se v dnešní době vidí málo. No zkrátka sen každé dívky či
ženy. Jan Kovář se na přání svého otce přihlásil na pekařskou školu, ale po
dvou letech zjistil, že pekařské řemeslo není to, co by chtěl v životě dělat.
Když se Honza přišel s tímto faktem svěřit svému otci, na kterém bylo vidět, že
se mu synovo rozhodnutí ani trochu nezamlouvá, ten se svého jediného potomka
zeptal: „Dobrá milý synu, tak mi tedy řekni, jak by jsi si představoval svoji
budoucnost ty?“
Honza se vítězoslavně usmál, protože už tušil, že má skoro
vyhráno a řekl: „Pamatuješ jak jsem ti kdysi říkal, že ve svém volnu trávím pár
hodin s kamarády?“ Otec jen pokýval hlavou a šťastný Honza pokračoval. „Každou
sobotu a neděli se scházíme u jednoho z mých kamarádů v garáži a tam se
pokoušíme skládat a hrát vlastní hudbu. Muzika je to, co mě baví a čím bych se
chtěl živit.“
Otec se jen usmál, vstal ze svého oblíbeného křesla ve své
pracovně, na němž seděl. Když procházel kolem místa, kde Jan seděl, poklepal mu
na rameno. „Pojď se mnou něco ti ukážu.“
Honza vůbec netušil, kam ho táta povede, poslušně vstal a
šel za ním. Šli po dlouhé chodbě až došli do ložnice Janových rodičů. Když otec
otevřel dveře do pokoje, Honza vešel dovnitř, sedl si na postel stojící hned za
dveřmi a čekal, co bude dál. Otec vstoupil do místnosti okamžitě za ním a
zastavil se u skříně, která stála naproti posteli,otevřel ji a vytáhl z ní
pouzdro o něco málo větší, než houslové. Podal jej Janovi a řekl ať ho otevře.
Poté, co tak učinil a uviděl obsah
pouzdra, na něj zůstal civět s
pusou dokořán otevřenou překvapením. V černém pouzdru vypolstrovaném červeným
sametem ležela překrásná kytara. Asi po půl hodině bezdechého civění na poklad,
který se právě zjevil před Janovýma očima se Jan konečně vzpamatoval a zeptal
se otce, jak přišel k takové nádherné kytaře.
Táta se na něj jen smutně podíval. „Na tu kytaru hrála tvoje
máma ten večer, co jsme se poznali.“
Honza na svého otce s údivem koukal, protože jeho táta o
mámě nikdy nemluvil a když se ho Honza zeptal na cokoli kolem mámy, pokaždé jen
něco zamumlal a nic víc. Dnes ale Honza vycítil možnost dozvědět se o mámě víc,
tak se zeptal: „Jaká byla moje máma a
jak jste se vlastně poznali?“
„Jednou jsem šel na pivo do baru Modré Hory. Ten den tam
tvoje máma hrála na tuhle kytaru a já se do ní na první pohled zamiloval. Po
půl roce společného chození jsme se s tvojí mámou vzali a po dalším roce ses
narodil, což pro nás byl pocit velkého štěstí. Když ti byly dva roky, tak tvoje
máma začala znovu jezdit na turné, protože hudba ji moc chyběla… Když se zase
jednou vrátila po půl roce koncertování domů, zpozoroval jsem na ní určité
změny v chování. Jakmile jsem s ní o tom chtěl mluvit, řekla,že to bude zase
dobré. Přestože mě to trápilo, dál jsem se už na nic neptal. Jednou v noci mě
probralo takové tiché vzlykání vedle mne, ale nereagoval jsem na to, protože
jsem věděl, že by mi řekla, že to bude dobrý, proto jsem jen ležel, koukal do
stropu a čekal až se mi podaří usnout. Druhý den ráno jsem na stole v kuchyni
našel obálku a uvnitř byl dopisní papír s jedním slovem: Promiň. Po jeho
přečtení jsem měl špatný pocit v těle,běžel jsem se podívat do naší garáže.
Moje podezření se mi potvrdilo, naše červené Volvo tam nebylo. Po šestnácti
letech se tvoje máma vrátila s úplně posledním koncertem v kariéře a dala mi
tuhle kytaru, že jí máš prodat nebo na ní hrát, jak budeš chtít. Od té doby už
jsem ji neviděl.“
Po tom, co otec domluvil Honza zaraženě seděl na posteli a
mlčel.
Táta se tedy zvedl, došel ke dveřím a otočil se. „Než začneš
hrát, slib mi, že nejdřív dostuduješ školu.“
Honza jen přikývl a jeho otec spokojeně odešel.
Po ukončení studia na pekařské škole, kterou Jan absolvoval
s vyznamenáním, se začal plně věnovat své kapele Modrá Hora. Tento název kapela
dostala na počest baru, v němž Honzův táta potkal jeho mámu. Ze začátku se však
kapele moc nedařilo. Teprve až když kapela nahrála skladbu s názvem Žena,která
mi zlomila srdce. Tato píseň se zakládala na skutečnostech o nichž Honzovi
vyprávěl jeho táta. S touto písní začala kapela bourat jednu hitparádu za
druhou. Všude kam Modrá Hora přijela, dívky ječely a popularita kapely začala
strmě stoupat. Po několika týdnech už byla, tak velká, až se zdálo, že jejich
sláva se dotýká samotné oblohy, hvězd a nakonec i vesmíru.
Zanedlouho po vydání jejich prvního CD přišla i první
nabídka na měsíční koncertní šňůru,za hranicemi země. Tuto nabídku po krátkém
váhání kapela přijala. Koncerty se měly konat v Anglii. Během prvních koncertů
v této překrásné zemi nebyla návštěvnost taková, jakou by si hoši z kapely
představovali. Po dalším koncertě se slabou návštěvností udělali kluci plakáty
a sami je vylepili po celém Londýně, zbytek plakátů rozdali kolemjdoucím.
Když se vrátili do hotelu, Honza se svých spoluhráčů z
kapely zeptal, jak vidí dnešní večer.
„Nevím, nevím, když jsem viděl tu návštěvnost našich
koncertů, tak bych nejraději zrušil celé turné,“ podíval se na Jana Matěj Holý.
Honza jen přikývl a řekl, že když dnes nikdo nepřijde, tak
pojedou domů.
Ten večer nastoupila skupina poprvé před plný sál a měla
velký úspěch. Od té doby Modrá Hora na svých koncertech zaplnila sál pokaždé.
Při jednom takovém koncertu Honza zahlédl v první řadě pod
pódiem černovlasou dívku, která v ruce držela kapesník a brečela. Od toho
večera tato záhadná dívka navštívila každý koncert turné Modré Hory a vždy
brečela, když muzikanti začali hrát píseň Žena,která mi zlomila srdce.
Záhadné děvče nedalo Janovi spát, dnem i nocí na ní musel
myslet. Během jejich posledního koncertu v Anglii za nimi přišla do zákulisí,
neomylně zamířila k Honzovi a zeptala se ho, jestli mluví anglicky.
Jan, který byl schopen naučit se pouze text jejich písní v
angličtině, se otočil na klávesistu Bohumila Třetinu. Třetina, přezdívaný
Bohoušek, okamžitě pochopil, co po něm chce. Přistoupil k dámě a začal s ní
hovořit plynnou angličtinou. Po několika vteřinách hovoru Bohoušek Honzovi
oznámil, že tahle krasotinka umí kromě angličtiny také trochu česky.
Sotva to Honza uslyšel, usmál se na neznámou a zeptal se jí,
co si přeje.
Neznámá mu úsměv vrátila a lámanou češtinou se zeptala, zda
by s ním mohla mluvit. Jan, trochu překvapen touto prosbou, přikývl a zeptal
se, jestli by jí mohl pozvat na večeři.
„Dnes v osm v kavárně u Velkého Johna?“ usmála se dívka.
Honza přikývl a dívka odešla.
Stál před restaurací už ve tři čtvrtě na osm a čekal na
neznámou ženu. Přemýšlel, co mu může chtít, když mu někdo náhle sáhl na rameno.
Pozvedl oči a spatřil neznámou ženu stojící před ním v celé své nadpřirozené
kráse.
Byla tak krásná, až to Janovi vyrazilo dech. Když mu
podávala ruku, nezmohl se ani na pozdrav.
Jakmile spatřila jeho rozpaky, usmála se. „Jdeme na tu
večeři nebo tady budeme jen tak stát?“
Jan přikývl a doprovodil dívku do restaurace.
Restaurace U velkého johna, kromě toho, že byla uvnitř
vyzdobena fotkami Johna Lennona, skrývala ještě dvě netradiční věci. Z
nedalekého jukeboxu se ozývaly skladby pouze The Beatles a po usazení ke stolu
bylo možno vyslechnout desetiminutovou přednášku o životě a tvorbě této
světoznámé kapely. Celková atmosféra restaurace působila příjemně a romanticky.
Sotva se dvojice usadila a objednala si, Honza se zeptal,
proč s ním chtěla mluvit.
Dívka na nic nečekala a představila se jako Eva Konopná. Asi
po dvou hodinách rozhovoru s ní se Jan dozvěděl, že Eva je jeho nevlastní
sestra. Dozvěděl se i pravý důvod jejího pláče při jejich úvodní písničce.
Poznala v textu písně příběh vlastní matky a nevlastního otce ,kterého nikdy
nepoznala.
Chvilku po tom, co Eva skončila své vyprávění se Honza
nezmohl ani na slovo, místo toho se začali po chvíli mlčení smát, až se po nich
všichni v kavárně začali otáčet. Jenže Janovi s Evou to bylo jedno, protože byli
oba rádi, že našli to, co ani nehledali. Spřízněnou duši. Po pěti minutách
neřízeného a hlavně hlasitého smíchu se oba konečně uklidnili, dojedli večeři,
zaplatili a odešli.
Našli v sobě nejen nevlastní sourozence, ale i velmi dobré
přátele. Po cestě do hotelu si Jan s Evou ještě povídali o běžných věcech a i
když byla už trochu zima, jim to vůbec nevadilo, protože je hřál sourozenecký
cit, který k sobě dnes pocítili. Před hotelem, kde Honza se svou kapelou bydlel
se s ní rozloučil. Poděkoval jí za pěkný večer a šel ke schodům, vedoucím do haly hotelu. V půlce cesty se však ještě
zarazil.
„Zítra ráno odlétáme domů do České Republiky, proto bych měl
pro tebe nabídku. Nechtěla bys přijet?“
„Ráda,“ odpověděla Eva, usmála se, popřála Janovi hezkou noc
a odešla.
Když Honza vešel do pokoje, celá kapela už pochopitelně
spala. Vlezl do postele a za chvíli usnul. Druhý den se ho kluci ptali, jaká
byla schůzka. Honza se usmál a popsal jim celou schůzku. Jakmile skončil,
spoluhráči na něj zůstali nevěřícně koukat.
V deset dopoledne nasedli do letadla na Prahu a za pár hodin
byli doma. Honza z letiště zavolal otci a ten ho tam vyzvedl. Po cestě domů mu
Jan vylíčil průběh celého turné. Také mu pověděl o tom, co se mu stalo včera
večer. Táta na to ale nic neřekl.
Po čtrnácti dnech se všechno vrátilo do starých kolejí,
kapela začal znovu hrát, dívky opět ječely a hoši byli jako u vytržení. Po roce
se Jan opět setkal s Evou a představil ji tátovi. Eva se u Jana zdržela týden.
Od onoho dne jezdila Eva do ČR každý rok.
Jan si za nějaký čas našel dívku, se kterou se oženil a
narodil se mu syn Josef. Modrá Hora hrála ještě deset let, než se Honza rozhodl
uskutečnit její poslední koncert, který měl ohromný úspěch.
Protože byl Honza šetřivý typ člověka, tak si za peníze, které dostával za vystoupení, pronajal budovu, kde
zřídil malou pekárnu a pekl to nejvypečenější pečivo v okolí
Komentáře
Okomentovat