Příběh jedné velké lásky mezi divokým koněm a překrásnou dívkou.

Někde v Americe, v jednom z těch ohavných mrakodrapů, které si velké firmy pronajímají jako kancelářské prostory, sídlí firma, která se zabývá vývozem počítačové techniky do rozvojových zemí a s tím spojenou výukou tamních obyvatel, zaměřenou na to, aby se místní lidé naučili tyto technologie správně a hlavně bezpečně používat. Protože tato výuka trvá většinou několik měsíců a je s ní třeba začít ihned po dodání zboží, platí si firma pro tento účel zvláštního člověka, který s tímto úkolem v zádech a každou novou zásilkou PC letí letadlem na místo určení a několik měsíců učí zákazníka, jak správně a bezpečně zacházet s počítačem.

Teprve poté, co se Rebecca Adamsová, jak se specialistka jmenuje, přesvědčí, že zákazník opravdu rozumí tomu, co ho naučila a nehrozí jemu, ani jeho okolí žádné nebezpečí, plynoucí z neopatrného zacházení s počítačem, teprve pak Rebecca odletí domů s pocitem dobře vykonané práce. Rebecca Adamsová je 170 cm vysoká, má černé vlasy, štíhlou postavu a dlouhé krásné nohy, které jsou zároveň i její největší předností. Co se týká mužů, tak se Rebeccca pokoušela o vztah se čtyřmi muži. Pokaždé jí to  ale z nějakého podivného důvodu nevyšlo. Proto na veškerý osobní život rezignovala a začala se naplno věnovat své práci.

Jednou si jí šéf zavolal do kanceláře a oznámil jí, že mu volal potenciální zákazník, který by rád koupil jejich výrobek. Rebecca se zeptala, odkud volal, šéf zalistoval hromadou papíru, kterou měl jen tak bez ladu a skladu poházenou po stole, až našel malý lístek a podal jí ho. Adamsová se na lístek podívala. Stálo na něm Španělsko – Granada.

„Kdy mám odletět?“ zeptala se Adamsová se širokým úsměvem ve tváři.

„Nejlépe hned,“ odpověděl jí šéf. „Letadlo vám letí za dvě hodiny.“

Rebecca Adamsová zahodila lísteček na stůl a odešla. Když za sebou zabouchla dveře, její šéf se jen potměšile zasmál, protože už věděl, co bude za pět vteřin následovat. A skutečně, ani ne za pět vteřin se znovu otevřely a v nich se ukázal její kulatý obličej a s naprostou nevinností sobě vlastní se zeptala na jméno toho zákazníka.

Šéf se na ní podíval stejným pohledem. „Pan a paní Gomezovi.“

„Díky,“ špitla, usmála se na něj tím nejsladším úsměvem, jaký uměla na svém překrásném obličeji vykouzlit jen ona a zavřela dveře.

O dvě hodiny později už Rebecca Adamsová seděla v letadle do Španělska. V zavazadlovém prostoru letadla byl uložen nejnovější model počítače, určený pro rodinu Gomezových. Za další pár hodin letadlo s Rebeccou na palubě přistálo na letišti v Madridu. Než zřízenci letiště přeložili počítač do čekajícího auta, Rebecca Adamsová, prošla odbavovací halou, nasedla do auta a vyjela směr Granada. O  hodinu a půl později už auto zastavilo před domem z neomítnutých cihel.

Rebecca poprosila taxíkáře, aby jí pomohl s krabicí a sama šla zaklepat na dveře. Přišla jí otevřít žena v černých večerních šatech. Tato dáma, ale v žádném případě nesplňovala Rebečiny představy o obyvatelích takto zapadlých koutů Španělska. Rebecca si vždy představovala zdejší ženy drobátko korpulentnější. Tedy až do doby, než jí oslovila svojí plynnou angličtinou.

„Vy budete Rebecca, že? Pojďte dál, už vás čekáme,“ řekla paní Gomezová a uvolnila dveře.

Dům byl zařízen velmi skromně a moc pěkně. Přešli do obývacího pokoje, Rebecca ukázala doprostřed místnosti a řekla taxíkáři, že může tu krabici postavit na zem. Když tak učinil, poděkovala mu, zaplatila a on spokojeně odešel.

„Kde je pan Gomez,“ zeptala se Rebecca.

„Manžel musel dnes narychlo odjet na služební cestu. Požádal mne, abych vás tady provedla a byla vám ve všem nápomocna. Dáte si něco k pití? Kávu, čaj, džus, nebo minerálku?“

„Minerálku. Dík,“ odpověděla Rebecca. „Mohu se vás na něco zeptat?“

„Jistěže ano, ale ještě předtím, než se začnete ptát, tak mi dovolte, abych vám nabídla tykání.“

Rebecca se usmála a podala paní Gomezové ruku. „Rebecca Adamsová, těší mne.“

„Amanda Gomezová. Jsem připravená ti odpovědět na vše, co tě zajímá.“

„Nemohla jsem si nevšimnout tvé skvělé angličtiny.“

Amanda se pohodlně usadila na židli naproti Rebeccy a začala vyprávět svůj příběh.

„Narodila jsem se tam u vás. Po dokončení střední školy jsem si podala přihlášku, na Harvardskou univerzitu, obor práva. O rok později, než já, tam nastoupil Luis. Studoval jiný obor, takže jsme spolu neměli šanci spolu moc mluvit. Jediná šance, jak si s ním popovídat, byla cesta autobusem. Cesta do školy nám trvala 45 minut, takže jsme toho stihli probrat celkem dost. Abych pravdu řekla, mluvil hlavně Luis. Já ho, fascinovaně, poslouchala. Jednoho dne mi nabídl, že s ním po škole mohu odjet do Španělska, což jsem bez nejmenšího váhání přijala. Když jsem úspěšně dokončila práva, podepsala jsem roční smlouvu u jedné právnické firmy a našetřila si nějaké peníze na cestu do Španělska. Hned po tom, co Luis dokončil své studium, jsme odletěli do Španělska. Jaké bylo moje překvapení, když mi řekl, že bydlí s matkou. Prý tu má nějakou parcelu, ale chtěl začít stavět až po škole. Když jsme přiletěli na letiště v Madridu, tak jsme přejeli asi šedesát kilometrů od letiště, kde bydlela jeho matka. Měsíc po našem příjezdu mně Luis požádal o ruku a takhle to dopadlo, už jsem se do Ameriky nevrátila,“ Dokončila Amanda své vyprávění se širokým úsměvem na rtech.

Najednou se zvedla a řekla: „Dost bylo tlachů, ukážu ti tvůj pokoj.“

„Dobrá,“ odpověděla Rebecca a vyšla za ní do patra, kde byl jen jeden velký pokoj.

„Toto je pokoj pro hosty, který teď bude po nějakou dobu tvým novým domovem. Přeji ti, ať se ti u nás moc líbí. Večeře bude za chvíli,“ řekla Amanda a odešla. Rebecca si začala vybalovat kufry. Za deset minut byla večeře na stole. Po večeři šla nahoru, kde dokončila vybalování, lehla si do postele a usnula.

Druhý den se  probudila dřív, než paní domu, tak se rozhodla, že než se vzbudí, půjde se trochu projít. Navlékla si tričko a vyšla si na procházku. Procházela se asi tři hodiny s hlavou plnou myšlenek, takže si ani nevšimla, že už je příliš daleko. Z těchto myšlenek ji vytrhl až vzdálený zvuk. Každý jiný člověk by na jejím místě utekl, ale ona byla pravý opak, takže se v ní při zaslechnutí neznámého zvuku  probudila dobrodružná část její duše, která se u ní naposledy projevila, když jí bylo osm let a chtěla se přesvědčit, jestli jí maminka koupila její vysněnou knihu. Ale tohle bylo přece jen něco, trochu jiného. Rebecca sice věděla, že už je pozdě měla by se vrátit, ale volání onoho dobrodruha, probuzeného v jejím srdci po několika letech, bylo silnější, proto dlouho neváhala a rozběhla se ve směru, odkud naposled slyšela ten záhadný zvuk.

Asi po dvou kilometrech narazila na poměrně čerstvé stopy. Běžela po nich ještě asi půl kilometru, když se před ní v dálce objevil velmi fascinující pohled. Před Rebeccou se ve vzdálenosti pěti set metrů objevilo stádo zvláštně se chovajících koní, kterých tam bylo asi tisíc. Nikdy předtím totiž neviděla tolik těchto zvířat o nichž do té doby slyšela jen z různých vyprávění a bajek. Vidět je na vlastní oči byl pro Rebeccu neopakovatelný zážitek. Kousek od ní byl středně velký keř, přiměřeně velký na to, aby se za něj mohla v klidu schovat a pohodlně pozorovat  fascinující divadlo odehrávající se jen pár set metrů od ní.

Celé stádo pobíhalo pohromadě jako jedna velká rodina. Čichali k sobě, strkali do sebe hlavami a popásali se kolem. Na Rebeccu stádo působilo natolik úžasným dojmem, že nemohla ani dýchat a jen koně pozorovala a říkala si, jak by bylo skvělé, kdyby se takhle k sobě chovali i lidé. Sledovala stádo, ještě několik hodin, když vtom jedno ze zvířat zvedlo hlavu, nasálo vzduch, zafrkalo a celé stádo uteklo.

Když se Rebecca vrátila ke Gomézovým, Amanda už zase spala, tak si zapojila a zapnula PC a začala hledat něco o divokých koních. Našla toto: Původ zdivočelého amerického koně je velmi složitý. Základem byli španělští koně, jako ušlechtilé typy andaluských a orientálních koní, tak i španělští poníci a jejich kříženci. Uprchlí nebo opuštění španělští koně vytvořili na pláních na jihozápadě USA obrovská stáda. S přibývajícími osadníky přicházeli i koně anglického, Francouzského a severského původu a v některých oblastech značně ovlivňovali ráz mustangů. Čistý španělský typ se pomalu vytrácel. Na počátku 20. století žilo v USA přes milion zdivočelých koní. Byli soustavně a surově vybíjeni. V 70. letech musely úřady přistoupit k jejich ochraně. Mustang je statný kůň, vysoký 135 až 152 cm. Mívá dlouhou, výraznou, někdy i těžkou hlavu, bohatou hřívu a ocas a nápadně pohyblivé uši. Kohoutek je málo výrazný, hřbet spíš rovný, ocas nízko nasazený. Kůň má silné svalstvo, pevné suché nohy a velmi odolná, tvrdá kopyta, která nepotřebují podkovy. Zbarvení je neobyčejně proměnlivé, často s archaickými znaky, např. s úhořím pruhem, žebrování noh, zvlněnou hřívou nebo skvrnami. Typická je neobyčejná houževnatost, tvrdost a vytrvalost, obratnost při pohybu v nejtěžším terénu, skromnost a otužilost. Povahově jsou mustangové nevyrovnaní. Z některých vychovali Indiáni koně neobyčejně ochotné, učenlivé a doslova přítulné, jiní jsou nezkrotní. Hřebci, nazýváni bronco, jsou nezdolní bojovníci a používají se při rodeu. Mustang se stal předkem mnoha typů koní indiánských i amerických, hlavně honáckých plemen. Dnes se považuje za národní památku.

Rebecca si o těchto koních přečetla, co nejvíc, aby tahle zvířata poznala. Od té doby chodila na to samé místo pozorovat své oblíbené stádo koní pravidelně.

Tak to šlo celý týden. Na konci týdne se Rebecca rozhodla, že se zkusí přiblížit ke stádu. Ovšem ještě než to stačila udělat ona, tak se stalo něco, co vůbec nečekala. Jeden kůň se totiž odpojil od svého stáda a zamířil si to přímo k ní. Očuchal ji, zastřihal ušima, zafrkal, ale takovým jiným způsobem, který ani nedokázala popsat. Celé stádo jako na povel zvedlo hlavu, ale tentokrát se ani nehnulo, právě naopak, všichni koně se k ní o kousek přiblížili. Rebeccu to dojalo až k slzám. Jakmile kůň, který se oddělil od svého stáda, vycítil, že se s ní něco děje, položil Rebecce čumák do klína, jako by jí svým chováním prosil: „Pohlaď mě, člověče, a možná zapomeneš na všechna svá trápení.“

Jako by slyšela jeho mlčelivou prosbu, natáhla k němu opatrně ruku a velmi pomalu ho hladila po čumáku. Strávila u stáda ještě několik hodin, potom se rozloučila se všemi koňmi a slíbila jim, že se zase zítra vrátí a odešla.

Když přišla do svého přechodného domu, v obýváku na pohovce uviděla sedět urostlého muže atletické postavy, jak drží plechovku piva a kouká na nějakou stupidní telenovelu v TV. Když muž zaslechl její kroky otočil se a ona strnula, jako by ji právě přistihl při něčem hodně nestydatém.

„Vy budete asi Rebecca, omlouvám se, ale musel jsem nečekaně odjet. Ale teď už jsem tu, tak se můžeme dohodnout na sumě a hlavně délce výuky na tomhle pekelném stroji,“ zasmál se Luis a ukázal do rohu, kde stálo jeho nové PC.

„OK,“ řekla Rebecca a přinesla potřebné dokumenty, které ještě ten večer společně s Luisem podepsali.

Hned druhý den Rebecca začala s Luisovou výukou a ve volném čase chodila na pastviny za svým milovaným stádem. Trávila s ním všechen svůj volný čas a vracela se až pozdě večer. Luisova výuka však pokračovala nečekaně rychle. Luis byl totiž velmi svědomitý a pečlivý žák, to, co Rebecca probrala s ostatními klienty za měsíc, s Luisem stihla probrat za týden. Takže po měsíci Rebečina pobytu u Luise byli s výukou u konce. Protože jí druhý den ráno letělo letadlo zpět do Ameriky, šla se naposledy rozloučit i se svým milovaným stádem.

Od té doby, co Rebecca stádo objevila, tak už za ní nechodil jen jeho vůdce, ale všichni, včetně dvou hříbat. Loučení s koňmi bylo pro Rebbccu dost těžké, protože i když byla člověk tak se cítila být nedílnou součástí tohohle stáda. Proto nemohla odletět domů, aniž by se rozloučila se svým milovaným stádem.

Jakmile tedy s Luisem dokončila poslední lekci výuky práce na PC, běžela na pastviny. Sotva tam Rebecca dorazila, stádo se k ní, jako každý den, rozběhlo. V půli cesty se však najednou celé stádo zastavilo, vedoucí kůň se oddělil od zbytku  stáda a Rebecca si všimla, že ji pozoruje pohledem, který u něj za celou dobu, co sem chodila, neviděla.

Tento fakt u ní vyvolal pocit, který ona sama v sobě ještě nikdy nezažila. Najednou cítila, jak se jí stahuje hrdlo a do očí se derou slzy. Proto se raději otočila a rozběhla se pryč. Vedoucí kůň se na Rebeccu díval, jak běží pryč a jakoby na rozloučenou ještě zařehtal.

Když Rebecca doběhla do domu, ani neodpověděla Amandě a Luisovi na pozdrav, vyběhla po schodech, zavřela za sebou dveře, zabalila si kufry a lehla si do postele. Asi po půl hodině se jí začaly po tvářích řinout slzy, až propukla v usedavý pláč. Až po hodině konečně usnula.

Uprostřed noci se ale vzbudila s geniálním nápadem v hlavě. Zavolala šéfovi do Ameriky a oznámila mu, že dává výpověď, mimo jiné mu také sdělila své nové plány. Její šéf nebyl sice moc rád, ale i přesto jí popřál hodně štěstí a zavěsil.

Druhý den si nechala převést veškerou svou finanční hotovost do Španělska, prodala dům v Americe, vybrala podstatnou část celoživotních úspor, za které si postavila přízemní domek. Za zbytek peněz si ve Španělsku zařídila pobočku firmy u které pracovala v Americe. Firmě, kterou Rebecca řídila se dařilo docela dobře. Každý den po práci chodila za stádem, a byla natolik šťastná, že si už nikdy na Ameriku ani nevzpomněla.

Hlavní pro ní bylo, že mohla každý den za svým milovaným stádem.