O nenaplněné lásce

S tebou si píšu. Už jeto dlouho teď už to bude jen vzpomínkou pouhou.  Propojeni slovem propojeni větou a láskou se mi slova pletou, nemůžu psát, nejde, mi to, slza stéká mi po tváři.
Propojeni jen tečkou víc a víc mi slzy tečou.
Nejde zapomenout na ty měsíce, co, jsme si psali. Bylo, to tak skutečné jako bychom spolu dlouho byli a ještě déle žili, jen není možné v tom dále pokračovat, není možné se nikdy potkat.
Bodá, to bodá, jako led není to žádný med.
 Když bolest v srdci cítím, celá láskou hořím, není, to možné dál o tom jen psát když není to možné spolu a vedle sebe stát.
S bohem lásko, pálí to jako, led už nedávám slovo sled.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příběh Jana Kováře

Jan Kovář je hubený muž atletické postavy a v neposlední řadě kavalír, což už se v dnešní době vidí málo. No zkrátka sen každé dívky či ženy. Jan Kovář se na přání svého otce přihlásil na pekařskou školu, ale po dvou letech zjistil, že pekařské řemeslo není to, co by chtěl v životě dělat. Když se Honza přišel s tímto faktem svěřit svému otci, na kterém bylo vidět, že se mu synovo rozhodnutí ani trochu nezamlouvá, ten se svého jediného potomka zeptal: „Dobrá milý synu, tak mi tedy řekni, jak by jsi si představoval svoji budoucnost ty?“ Honza se vítězoslavně usmál, protože už tušil, že má skoro vyhráno a řekl: „Pamatuješ jak jsem ti kdysi říkal, že ve svém volnu trávím pár hodin s kamarády?“ Otec jen pokýval hlavou a šťastný Honza pokračoval. „Každou sobotu a neděli se scházíme u jednoho z mých kamarádů v garáži a tam se pokoušíme skládat a hrát vlastní hudbu. Muzika je to, co mě baví a čím bych se chtěl živit.“ Otec se jen usmál, vstal ze svého oblíbeného křesla ve své pracovně
Další informace

Kouzelné dědictví

Jmenuji se Jiří Stehlík, je mi 44 let a jsem majitelem dnes už velmi úspěšné firmy, která se zabývá výrobou hraček. Rád bych vás seznámil se svým životním příběhem, abyste viděli, že ani majitel úspěšné firmy to nemusí mít v životě tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Psal se rok 1966, když se jednoho podzimního deštivého rána v jedné polorozbořené nemocnici na okraji chudinské čtvrti narodilo dítě, kterému jeho maminka dala jméno Jiří. Praženice, kde se moje máma živila jako poštovní doručovatelka a táta pracoval jako úředník na místním úřadě, je docela krásné a honosné město. Většinu času jsem trávil raději v naší čtvrti, protože jsem měl strach, že mne tzv. šampioni, jak jsem je pro sebe nazýval, pokaždé zmlátí jen kvůli tomu, že mám na sobě staré roztrhané oblečení. To ale nebyl jediný důvod, proč mi vymáchali moji sice starou, ale vypranou košili v blátě, a utekli. Dalším důvodem dát výprask a ponížit mně, byl můj původ, což mě mrzelo nejvíc. Jednou, když jsem se p
Další informace